Láčkovky – Nepenthes
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: láčkotvaré (Nepenthales)
Čeleď: láčkovité (Nepenthaceae)
Rod: Láčkovka (Nepenthes)
Druhy: od objevení je známo asi 120 druhů (nemusí být konečné)
Rozšíření: tropické deštné lesy jihovýchodní Asie (Borneo, Sumatra, Srí Lanka, Laos, Madagaskar, Jáva, Singapur, …)
Bližší popis: láčkovky jsou tropické, převážně pralesní polokeře. Rostou buď epifitně (na jiných rostlinách – stromech), nebo na půdě (směs rašeliny), nebo jako liány, které jsou v extrémech velké až asi 30m. List je členěn třemi viditelně rozlišitelnými částmi:
1) asiminační plocha (čepel listu)
2) úponka (prodloužený řapík)
3) láčka (konvicová past).
Pasti: láčkovky mají past „gravitačního“ typu, což znamená, že když přiletí hmyz, váben na sladký nektar na obústím, začne se propadat do nitra láčky. Každý pokus o vyváznutí skončí většinou neúspěchem. Láčky mívají konvicovitý tvar, velikost bývá od několika centimetrů (např.: N. anamensis [Thajsko, Kambodža] mívá zpravidla láčky maximálně 10 – 12 cm dlouhé), až po doslova obří pasti (např.: N. truncata [Filipíny] mívá opravdu obří láčky, klidně i < 50 cm) , které mají na výšku kolem půl metru (hlavně v přírodě). Pasti jsou asi do 1/3 naplné silnou trávící tekutinou, která dokáže skoro na kost roztrávit i menší obratlovce (například myš nebo ptáci). Láčky se člení z víčka, konvicovitého laloku (v němž je trávící tekutina), obústí a voskové zóny (na niž je vrstva „vosku“, který znemožňuje hmyzu dostat se navrch láčky.
Pěstování: láčkovky snášejí větší spektrum různých podmínek. Lehko dostupní kříženci (např.: N. × ‚Mixta‘ [= northiana × maxima], N. × ‚Ventrata‘ [= alata × ventricosa], …) se dají pěstovat volně v bytě (např.: na okenním parapetu nebo zavěšené někde na lustru či stropě). Vzácnější druhy (např.: N. talangensis, N. hamata, N. inermis, N. insignis, …) mají své určité požadavky, bez nichž by jej nešlo pěstovat.
– 1) světlo: láčkovky jsou na světlo téměř nenáročné, ale za to nemají ve zvyku být bez světla celou naši mírnou zimu. Měly by se přisvětlovat asi 12 hodin denně a to rozptýleným světlem, nikoliv slunečním (v zimě je sluníčko velmi ostré, celé rostliny by slunce mohlo popálit až zcela zahubit).
– 2) teplota: tento rod by se dal rozdělit na nížinné [lowland], ze středních poloh [intermediate] a vysokohorské [highland]. Nížinné druhy mají nejraději teplotu v rozmezí od 20 – 30 °C. Láčkovky ze středních poloh tolerují teploty od 15 – 30 °C, přičemž nižší teploty jsou pro ně více vyhovující. Vysokohorské nemají rády velké teplo – pro úspěšné pěstování by měly být dodrženy teploty od 15 – 28 °C. V zimě je vhodné je dát do nižších teplot, zato v létě je velmi vítané rostliny chladit (např.: studenou vodou z rozprašovače).
– 3) zálivka: ze všeho nejlepší je zalévat měkkou vodou, ale občasné zalití středně tvrdou vodou nic nezkazíte. Substrát by měl být po celý rok stále vlhký, nikoliv však přemokřený nebo úplně suchý. Já ovšem láčkovky od zasazení postupně navykám rostliny stát celý rok v asi 2,5 cm stojáté vody.
– 4) substrát: měl by být vzdušnější. Zkušenější zahradníci, nebo i prostí pěstitelé míchají substrát podle sebe. Nejvhodnější je směs rašeliny, perlitu, drceného polystyrenu (nebo polystyrenových kuliček), molitanu, dřevěného uhlí a rašeliníku buď od oka, nebo v poměru asi 3 : 1 : 2 : 1 : 0,5 : 2. Ještě bych dodal, že předem koupenou rašelinu bych nechal vysterilizovat v mikrovlné troubě na plný výkon přibližně 5 – 10 minut kvůli případným škůdcům v balení. Sázejte samozřejmě až po jejím úplném zchladnutí.
– 5) Relativní Vlhkost Vzduchu (dále jen RVV): je velmi důležitá, neměla by klesnout pod 75%, nebo začnou láčky i úponky hnědnout, později zčernají a zemřou. Obecně se lze řídit pravidlem „čím více, tím lépe“, což je u vysokohorských láčkovek pravidlem. Ovšem zapěstované rostliny, hlavně kříženci, lze pěstovat i bez větší RVV např. na okně.
– 6) hnojení: rostliny se obvykle nehnojí; možno je asi 1× měsíčně přihnojit na listy více ředěným hnojivem pro orchideje, popř.: do láček krmivem pro rybičky. Přírodní cestou lze do láček přidát jednou za čas hmyz. Láčkovky ale hnojíme opravdu velmi opatrně, a to jen párkrát do roka.
– 7) rozmnožování: semeny je zdlouhavé, trvá, než semenáčky vyklíčí a vyrostou v dospělé rostliny. Semena je též nemožné získat. Nejjednodušším množením je rozmnožování vegetativní. Provádí se dělením odnoží, nebo vrcholovými řízky (popř. stonkovými). Šikmým řezem se ustřihne < 10 cm velký stonek, na 5 minut se vloží do destilované, nebo dešťové vody, poté se ošetří kořenovým stimulátorem (buď práškovým nebo gelovým), listy se svážou gumičkou, aby sražená voda spadala do substrátu, zapíchnou se do nádoby s perlitem (popř.: hned do pěstebního substrátu), zahrnou se perlitem/ substrátem až do 3/4 své výšky. Nádobu potom vložte do hermeticky uzavřené vitrínky (či do silnějšího igelitového, čirého pytlíku), dejte ji do podmisky s vodou, sáček uzavřete a důkladně poroste a dejte na světlé místo, nejlépe pod rozptýlené světlo. Potom jen čekejte. Zakořeňování trvá asi 1 – 2 měsíce. Kořínky se budou velmi snadno lámat, proto manipujte s rostlinami velmi opatrně.
– 8) choroby a škůdci: láčkovky napadají běžní a žraví škůdci, jako jsou třásněnky, svilučky, molice, mšice. Láčkovky nejsou náchylné na použití chemie. V přemokřených substrátech mohou uhnívat kořeny, což lze řešit nařížkováním zdravého kmínku.
Ondřej Zakopal